Loajalita nade vše kromě cti

Solidarita, daně, my a společnost

Již delší dobu v naší společnosti hoří spor o míru solidarity uvnitř společnosti. Je sice legitimní, když pravicové politické strany chtějí a v případě vlád pánů Topolánka i Nečase to dokonce zrealizovaly, omezit přerozdělování národního bohatství mezi občany, ale i ony si uvědomují, že evropská kultura a její hodnoty stojí a padají se zajištěním elementární solidarity uvnitř společnosti. Dnes se často diskutuje například o míře solidaritě v daních, sociálním a zdravotním pojištění u živnostníků či u podnikatelů, tak jako se hovoří o výši minimální mzdy či obecně o výši odměny zaměstnancům. Do tohoto dialogu vstupují nejen politici, ale i odbory a zaměstnanecké svazy. A jsem přesvědčen, že je dobře, že existují pravidelné zasedání tripartity, projednávající navrhované programové kroky vlády.

Problémem české společnosti je v řadě případů její vnitřní rozdělení, což se projevilo například v průběhu a po přímé volbě prezidenta, postojem občanů k Mejdanu a k ukrajinské krizi či dnes ve vztahu k průjezdu amerických vojáků přes naše území. Snad jen sportovní úspěchy dovedou stmelit náš národ. Prostě jednota se nenosí a to dokonce ani v jednotlivých politických stranách. Ale vraťme se k tolik diskutované míře solidarity. Pro každý rozvoj společnosti je důležitá soudržnost společnosti a ta je dána uspokojováním potřeb a zájmů občanů. Míra této soudržnosti závisí nejen na kvalitě života, ale zejména na řešení každodenních problémů. Pokud se problémy neřeší, ale odkládají nebo se volí špatné řešení, pak dojde k akumulaci problémů, které mohou vyvolat odpor obyvatelstva.

Stát má řadu nezpochybnitelných funkcí, a´t je to zajištění bezpečnosti a obrany země, poskytování veřejných služeb jako je zdravotní péče, vzdělání, podpora kultury, až po kvalitní a pokud možno co nejvíce spravedlivý sociální a důchodový systém. A aby stát nebo v rámci přenesené působnosti samosprávné orgány mohly tyto činnosti zajišťovat, vybírají se daně. To není nic nového, vždyť již v bibli se hovoří o pasti na Ježíše Krista, kterou na něj připravili farizejové s Herodovi. Otázali se ho, zda je dovoleno platit daň císaři, nebo ne. A již tehdy si vyžádal peníz daně a zeptal se jich, čí jeto obraz a nápis? Farizejové odpovědi, že císařům. Tu jim Ježíš řekl: Dávejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je boží, Bohu.

Proč tento krátký příběh připomínám? I když nás od této evangelní příhody dělí téměř dva tisíce let a žádného císaře nemáme, přesto se snažíme daně nejrůznějšími fígly neplatit. Netýká se to pouze daňových rájů, šedé ekonomiky či tolik oblíbené optimalizace daňových přiznání. Vždyť řada zaměstnanců je odměňována téměř ve výši minimální mzdy a na černo jsou jim výdělky dorovnávány z černých fondů. Nejenže je potřena tolik potřebná solidarita, ale pak schází finanční prostředky pro důležité veřejné služby. Proto je zřejmě načase si položit otázku, zda bychom neměli pouze brát, ale měli bychom také začít dávat. To znamená rozhodnout se, co máme také dělat pro ostatní a co pro své svědomí.

Snad největším nepřítelem české společnosti je závist, která po dlouhých desetiletích poněkud rovnostářské společnosti zahnízdila v našich srdcích. Právě ta způsobuje odklon od solidarity a způsobuje zhoršení vztahů mezi lidmi. Nejen na pracovišti, ale i v osobním životě. A pak stačí dobře vedená propaganda, tu proti nepřizpůsobivým, tu pro islámu, tu proti ukrajinským fašistům, aby se česká společnost nejen rozdělila, ale aby tyto někdy „pseudoproblémy“ přehlušily neřešené problémy dneška. Musíme si uvědomit, že ne oni, ale my máme svoji budoucnost ve svých rukou a hlavách. Pokud se neoprostíme od ideologických klišé a od všudypřítomného populismu, pak daleko nedojdeme. A chce to také osobní odvahu říkat to, co si opravdu myslíme a snažit se o své pravdě přesvědčit ty druhé.