Loajalita nade vše kromě cti

Sloní paměť pana prezidenta

Ještěže v okurkové sezóně bylo o čem psát a mluvit. Téma odvolání a neodvolání ministra kultury, jmenování a nejmenování Michala Šmardy, se stalo dominantním tématem české politické scény. Zejména z pohledu porušování či neporušování Ústavy ČR panem prezidentem. To, že sociální demokraté opět ztratili další kousek podpory veřejnosti je zřejmé, přitom pomyslný míč je na straně pana předsedy vlády, který měl změnu na postu ministra s prezidentem vyjednat. Opravdu nevím, zda proběhly předběžné konzultace mezi předsedou ČSSD, předsedou vlády a prezidentem o personálním obsazení ministra kultury. Protože bývalo zvykem se navzájem nepřekvapovat a obsazení vládních postů předjednat.

Ať je to tak či onak, v současné době jsou „protivníci“ zakopáni ve svých pozicích a bude třeba hledat nějaká nová řešení. ČSSD po právu trvá na jmenování svého místopředsedy, přesto by měla aktivně vstoupit do řešení této nekonformní situace, kdy na straně jedné je pravicovou opozicí vyzývána k odchodu z vlády a na straně druhé má sociální demokracie oprávněnou obavu ze štěpení poslaneckého klubu a zejména z možného autoritativního vývoje na naší politické scéně. Rozumím, že je velmi těžké přijímat rady od člověka, který od samého počátku byl proti vstupu ČSSD do menšinové vlády. Přesto se o to pokusím, protože jsem vždy preferoval myšlenky sociální demokracie před osobními ambicemi.

Nemohu souhlasit s názory politiků, politologů či komentátorů, kteří rozebírají uváděné příčiny nejmenování Michala Šmardy ministrem kultury. Znám pana prezidenta velmi dlouho nato, abych si nepamatoval jeho sloní paměť a skutečnost, že Miloš Zeman neodpouští křivdy na něm spáchané. Z toho vychází i ten negativní vztah vůči bývalým předsedům ČSSD. Z mého pohledu hlavním důvodem nejmenování Michala Šmardy je to, že je blízkým přítelem Bohuslava Sobotky a především, že se v roce 2016 postavil za vyznamenání Jiřího

Bradyhoa to proti rozhodnutí současného pana prezidenta. Podobně nebyl jmenován do funkce ministra zahraničí Miroslav Poche, který kdysi pracoval pro podnikatele Zdeňka Bakalu, kterého Miloš Zeman opravdu nemusí. Přídavkem bylo veřejné zařazení bývalého europoslance do takzvaných pražských kmotrů.

Z důvodu sloní paměti pana prezidenta jsem v úvodu zmínil, že opravdu nevím, zda personální obsazení zmíněných ministerstev proběhlo po konzultacích s prezidentem republiky. Osobně o tom pochybuji. Pokud mé úvahy jsou správné, pak existují dvě řešení současné situace, kromě odchodu ČSSD z vlády. Prvním řešením je změna personálního návrhu na ministra kultury tím, že se sám Michal Šmarda vzdá své nominace. Nový návrh musí být předem konzultován s premiérem a prezidentem. Druhým řešením je výměna ministerstev mezi koaličními partnery. Přitom je třeba opětovně konzultovat toto personálním obsazení. Jakákoliv další řešení, včetně kompetenční či ústavní žaloby jsou zbytečná.

Osobně jsem přesvědčen, že není v zájmu ANO 2011, ani ČSSD, aby se tato politická taškařice protahovala. Nejde pouze o dohodu a poté schválení státního rozpočtu na rok 2020, ale jde i o prosazování priorit sociálně demokratické politiky. A to navzdory pravicové opozici i dlouhodobé touze SPD vyhnat sociální demokracii z vlády. Druhou možností je rychlé rozhodnutí ČSSD o odchodu z vlády. A to se všemi důsledky, které to na české politické scéně vyvolá. Ale nějaké rozhodnutí musí přijít, protože to, co se může nejhoršího stát je, že se nejen sociální demokraté, ale i sama strana stanou směšnými v očích občanů.