Loajalita nade vše kromě cti

Proč je třeba připomínat památku Jana Palacha

16.ledna si připomeneme 46. výročí smrti Jana Palacha, studenta historie a politické ekonomie, studenta, který se upálil ve svém vzdoru vůči okupaci tehdejšího Československa vojsky států Varšavské smlouvy. Přiznám se, že osobně jako rodič nemohu schvalovat takovýto čin, protože se dovedu vžít do pocitů jeho rodičů, po tak pro ně tragické události. A také se sám sebe ptám, jak je možné a jaké důvody vedli tohoto nadějného a mladého člověka k tak strašnému činu. Ano, četl jsem několik historických statí, různých komentářů a viděl jsem i nedávno natočený film o životě Ja na Palacha, ale přesto ve mně stále vězí pocit jisté beznaděje, která v tehdejší době musela zasáhnout mnoho českých studentů a nejen jich.

Den památky Jana Palacha není pro mne pouze připomínka jisté historické události, která se stala reakcí na osud našeho národa v následujících desetiletích.Já osobně v ní cítím jistou obžalobu těch, kteří po okupaci zkřivili své charaktery a morálku a přidali se na stranu toho silnějšího a mocnějšího. Přitom Pražské jaro je právem považováno za to lepší, co nás v naší historii potkalo a na co můžeme být hrdí. Přesto jistá pachuť z pozdější nečinnosti ba přímo kolaborace našeho národa v nás všech zůstala. A možná také oprávněně.

Dnes naše děti, studenti i mladí spoluobčané vlastně ani nevědí, proč je třeba si připomínat památku Jana Palacha a dalších statečných lidí, kteří položili své životy v době okupace a normalizace. Nešlo totiž pouze o jejich odpor proti nespravedlnosti, kterou cítili. Šlo jim o to, vyprovokovat většinu veřejnosti k aktivitě ve prospěch demokracie a svobody. A ten odkaz jde s těmi prožitými 46 lety dál. Jelikož také dnes, přesto, že si to neuvědomujeme, jde o to, jakou demokracii budujeme, jakou ji vlastně chceme a zda vůbec jdeme tou správnou cestou. To jsou otázky, které mi napadají při vzpomínce na tragickou oběť Jana Palacha.

Česká republika je součástí Evropské unie a buduje občanskou společnost a snaží se posilovat demokratické hodnoty a osobní svobody. Je částí Severoatlantické aliance, jako záruky naší bezpečnosti. Přesto existují v naší zemi a nejen v ní problémy, se kterými každodenně zápasíme a zároveň hledáme způsob, jak se s nimi vypořádat v souladu s ústavním pořádkem a platnými zákony. Globalizace a modernizace společnosti přinesla řadu možností pro rozvoj společnosti i zvyšování životní úrovně obyvatel. Ovšem zároveň odhalila i přivlála řadu komplikací, na které česká společnost nebyla zvyklá.

Dnes nechci hovořit o sociální nerovnosti, o nezaměstnanosti či o boji za rovná lidská práva. Jde o odpovědi na otázky, které právě souvisejí se zachováním demokratických hodnot, solidarity či svobody jednotlivce. Zda je vhodné, aby ti, kteří žádají naši důvěru, vlastnili sdělovací prostředky ovlivňující veřejné mínění, aby politici byli každodenně ve střetu svých zájmů či aby veřejnoprávní média, namísto poskytování vyvážených informací, nastolovala témata ovládající myšlení občanů. O účelové propagandě zastírající skutečné problémy společnosti nemluvě. Otázky ale musí směřovat i k nezávislosti justice, orgánů činných v trestním řízení, k efektivitě státní a veřejné správy a k jejich transparentní kontrole.

Jistě je důležité hájit národní zájmy v zahraničí a za pomoci mezinárodních dohod , ale stejně a možná daleko důležitější je řešit problémy spoluobčanů. A právě vyváženost těchto témat a konkrétní řešení problémů ukazuje na stav společnosti jako celku. Přál bych si, aby naše společnost táhla za pomyslný jeden konec provazu v touze budovat spravedlivou, solidární, svobodnou a demokratickou společnost. To si myslím, že je největší odkaz Jana Palacha pro naši současnost i pro naše budoucí generace. Proto je nutné odložit ideologické brýle jakékoliv barvy a napnout společné síly k lepší budoucnosti. Věřím, že obyvatelé České republiky jsou toho nejen schopni, ale mají i historickou odpovědnost, aby to dokázali.