Loajalita nade vše kromě cti

Po pětadvaceti letech se demokracii stále učíme

Přiznám se, že nerad slyším stížnosti voličů typu, děláte to a to, proto vás příště nebudu volit či neděláte to co jste slibovali a proto v dalších volbách již volit nepůjdu. Přitom řada argumentů se kterými často operují se nezakládá na pravdě (ovšem byla sdělena médii a proto přece platí) nebo je účelově upravena tak, aby občany přinejmenším ovlivnila v jejich rozhodování. A přiznejme si, že to není pouze problém českých novinářů či politiků, ale i těch, kteří se vydávají či jsou vydáváni za odborníky. Nehledě na řadu desinformačních kampaní, se kterými se setkáváme prakticky na každém kroku.

Občan – volič v dnešní informační společnosti má mnoho šancí, jak získat, setřídit či porovnat si informace. Nejde jen o veřejnoprávní či soukromá média či tištěné noviny, ale i o internetová zpravodajství řady světových médií, názory a publikování na facebooku či prosté diskuse se svými známými či spolupracovníky. Říká se, že co člověk to jiný názor a podle mě je to tak správně. Nicméně v každé demokratické společnosti je vhodné se naučit naslouchat odlišným názorům a ve vzájemné diskusi se alespoň pokoušet přesvědčit o tom svém názoru. Tato diskuse je však náročná na čas a přiznejme si, že i na morálně volné vlastnosti jedince.

Problémem současného politického systému je upozadění programových priorit, kterými ta která politická strana oslovuje své potenciální voliče. Za prvé proto, že se v řadě témat stírají rozdíly mezi klasickou pravicí či levicí a převažuje spíše liberální přístup k řešení problémů. Za druhé proto, že je jednodušší oslovovat voliče ráznými a populistickými hesly a za třetí proto, že český volební systém prakticky znemožňuje většinové vládnutí a při koaliční spolupráci se pak programové priority jednotlivých stran či hnutí ztrácejí.Nicméně i v takto pojaté politické soutěži existují voliči, kteří politický program personifikují, zejména tam, kde se jednotliví representanti politických stran jasně vymezili či jsou dlouhodobě politicky čitelní.Pak je velmi těžké rozlišovat, zda občan volí podle programu či podle osoby kandidáta.

Dále řada voličů je po volbách zklamána, ať již propadnutím jejich hlasu či nezvolením  preferovaného kandidáta, nebo tím, že politická strana uzavřela podivnou koalici či že nakonec skončila v opozici. Pak občan – volič jakoby zanevřel na volby, když tvrdí, že je prakticky jedno jestli k volbám jde či nikoliv. Jakoby zapomněl, že každý hlas rozhoduje a že každý hlas má stejnou váhu. A pokud se pak rozhodne, že k následným volbám nepůjde, jakoby předával to své rozhodnutí právě těm, které by nikdy v životě nevolil. Ale i o tom je demokracie, která sice dává volební právo, ale povětšinou toto právo nevynucuje. Přesto je volební právo jedním z důležitých práv každého občana, pokud si uvědomíme, že tomu tak v minulosti nebylo a také dnes řadě politiků je všeobecné hlasovací právo proti jejich mysli.

Široká veřejnost často oprávněně kritizuje praktiky některých politiků a politických stran, ale pramálo se zajímá o dění uvnitř stran samotných. Časté zjednodušování činnosti na rozhodování stranických sekretariátů spíše zavání předlistopadovou totalitou. Nicméně pravdou je, že vlivem nepříliš konkurenčního prostředí uvnitř samotných politických stran daného spíše nízkou členskou základnou, může dojít k pokřivení demokratických principů. Problémem však je, že sami občané se o činnost politických stran pramálo zajímají. Na jednu stranu to lze pochopit, když na každém kroku slyší o špinavosti politiky či o korupci. Na straně druhé však leží spoluodpovědnost každého z nás za vývoj demokratické společnosti.

A to bez ohledu na skutečnost, zda občan je či není straník.Či zda se politik za nestraníka pouze vydává.Prostě proto, že věci veřejné ovlivňují všichni občané naší republiky.