Loajalita nade vše kromě cti

Pár zamyšlení k 17. listopadu

Připomínáme si 31. výročí sametové revoluce a přesto, že začínáme čtvrté desetiletí, je třeba se podívat na skutečný stav naší demokratické společnosti. Česká republika je plně ukotvena v Evropské unii a v Severoatlantické alianci, ale stále ji čeká společenská a politická diskuse o dalším směřování. Nejde pouze o cestu k větší integraci a k eurozóně, ale i například o zvýšení úsilí v boji proti negativním klimatickým změnám, o zlepšení funkčnosti a nezávislosti práva či o omezení korupce a klientelismu na rozhodovací procesy naší politické reprezentace.

V současné době máme v poslanecké sněmovně devět politických stran a hnutí, což znesnadňuje funkčnost i efektivitu poslanecké sněmovny. Namísto zodpovědnosti politických stran, svobodného soutěžení politických programů a ideologií o budoucnosti naší země, převládá negativismus, politikaření, populismus a nacionalismus, tvořící politickou kaši, ze které je široké veřejnosti na blití. To se odráží v nechuti občanů účastnit se politického života, omezujíce občanskou společnost, solidaritu a sounáležitost lidí a zvyšujíce neochotu voličů účastnit se jakýchkoliv voleb. Dúvodem je hájení vlastních a stranických zájmů politiků před zájmy občanů a země jako celku.

Hlídací pes demokracie, média, již také neslouží tomu, k čemu byla určena. Veřejnoprávní média jsou vnitře ovlivňována politickými názory a preferencemi redaktorů s cílem ovlivňvat politické dění v ČR, privátní média hájí zájmy svých vlastníků a podporovatelů. Sociální sítě nabízejí sice dostatek informací, ale lidé v nich tápou, protože řada informací jsou záměrné dezinformace prosazující mocenské cíle svých tvůrců. Kvalitní odborné diskuse jsou často nahrazovány účelovými a ideovými proklamacemi zastírajíce skutečné problémy české nemocné společnosti.

Naše země má strukturální problémy, ať již v obrovské byrokracii a administrativě, která posunula státní a veřejnou správu k nefunkčnosti a k nezodpovědnosti. Resortismus a jednotlivé kraje způsobují neefektivitu nakládání s penězi daňových poplatníků a nemožnost centrálního řízení. Obrovské problémy představuje český daňový systém, tolik odlišný od dańových systémů na západ od našich hranic. Národní hospodářství strukturované na nízké mzdy ztrácí konkurenceschopnost. Dříve tolik opěvovaná vzdělanost národa se stává noční můrou nejen pedagogů,ale celé společnosti. IT, digitalizace, robotizace, posilování výzkumu a inovací, neodpovídá potřebám naší budoucnosti.

Namísto toho, abychom se poučili z ekonomické krize z roku 2008 a ze současné coronakrize, přešlapujeme na místě či dokonce podlamujeme dnešní kvalitu a dostupnost veřejných služeb, které nám svět závidí. Nejdeme cestou posilování spravedlnosti a solidarity ve společnosti, ale jdeme cestou ve jménu úzkých politických zájmů. Společnost rozdělujeme a posilujeme mezigenerační animozitu. Přitom právě dnes je potřeba větší empatie a soudržnosti k řešení výše uvedených problémů. Svět se rychle mění, ale my namísto konkrétních řešení hledáme vnější nepřátele. Prostě nám schází politici a politické strany s dlouhodobými vizemi, kam Českou republiku směřovat.