Loajalita nade vše kromě cti

K novele zákona č.289/2005 Sb., o Vojenském zpravodajství

Navrhovaná novela zákona o Vojenském zpravodajství byla již projednávána v minulém funkčním období a nebyla přijata z problematických důvodů, které navrhované znění stále představuje. Jistě si všichni uvědomujeme, že vláda, potažmo ministerstvo obrany, musí reagovat na nové hrozby, včetně možného kybernetického útoku a musí zajistit kybernetickou bezpečnost. Nicméně tu by mělo ve spolupráci s Národním úřadem pro kybernetickou a informační bezpečnost (NÚKIB) zajišťovat ministerstvo vnitra a zpravodajské služby.

A to včetně Vojenského zpravodajství a Armády ČR k zajišťování kritické infrastruktury v oblasti obranyschopnosti země. Prostě proto, že kybernetické útoky jsou již dnes trestným činem ohrožující bezpečnost občanů a České republiky.

Pokud rozvineme kybernetickou hrozbu na možnost cíleného kybernetického útoku, který má za cíl vyřazení prvků obranyschopnosti země či jejich ovlivnění ve prospěch cizího státu, pak se jedná o tolik potřebnou kybernetickou obranu. A její součástí může být i schopnost kybernetického protiútoku vůči systémům, které kybernetický útok vůči naší zemi provádí.

V tomto případě je garantem obranyschopnosti Armáda České republiky a ministerstvo obrany. Proto je chybou, když se rozšíření kompetenci týká toliko vojenské zpravodajské služby. Ta by měla mít, tak jako i v jiných případech, schopnosti získávat informace, které jsou potřebné k identifikaci útočníka kybernetického ohrožení země či získání informací, sloužících k varování před takovým útokem na prvky obranyschopnosti země.

Podle těchto principů by měla jít novela zákona č.289/2005 Sb., tak i novela zákona o ozbrojených silách, která dnes z pohledu kybernetického ohrožení země neexistuje. Stručně řečeno, armáda by měla mít schopnosti, techniku a personál k zajištění kybernetické obrany či kybernetického protiútoku a vojenské zpravodajství by mělo mít schopnosti, techniku a vycvičený personál k získávání informací o kybernetických hrozbách, včetně informací od NÚKIB, Policie ČR a od civilních zpravodajských služeb. Problémem tedy není vybudování systému či systémů, ale v oddělení pravomocí tak, aby kybernetický útok mohl být včas odhalen a velmi rychle zlikvidován. A pokud se jedná o kybernetickou obranu či dokonce kybernetický protiútok, pak by tuto pravomoc měl mít ministr obrany. Tak jako je tomu například v případě rozhodnutí o narušiteli vzdušného prostoru České republiky.

Novela zákona o vojenském zpravodajství jde správným směrem, zajišťujícím legislativní krytí pro tolik potřebné schopnosti k oblasti kybernetické bezpečnosti či správněji v oblasti kybernetické obrany. Mimochodem, to neustálé rozlišování zajišťování vnitřní bezpečnosti a vnější bezpečnosti (obrany) je v případě kybernetických či teroristických útoků bezpředmětné a spíše zavádějící. Proto také budovat dva systémy, jak pro civilní, tak vojenské účely, je neefektivní a nákladné. Zjednodušeně řečeno, je třeba mít efektivní systém on-line monitorování kybernetického prostoru se zabudovanými prvky kybernetické obrany, jejichž zásah musí řešit přesné vymezení pravomocí. A pak je třeba mít účinné prvky pro kybernetický útok vůči útočníkům. Tady je třeba rozlišovat, zda útočníci vedou útok zevnitř státu či z území státu jiného. Ale toto rozlišení je opět dáno pouze pro případ zásahu na základě přesně určených pravomocí a obranných plánů.

Obecně platí zásada, že se zvyšováním pravomocí a kompetencí musí jít ruku v ruce i zvyšování kontrolní činnosti a pravomocí příslušných kontrolních orgánů.Na straně druhé je zřejmé, že kontrola zpravodajských služeb, včetně kontroly činnosti Vojenského zpravodajství, je dána více méně vzájemnou důvěrou mezi kontrolovaným a vlastním kontrolním orgánem. Toto je třeba mít stále na paměti.

Realizace ImperialMedia s.r.o. 2014