Loajalita nade vše kromě cti

Co má společného hnutí žlutých vest s Českou republikou

Nespokojení Francouzi, kteří si v posledních týdnech navlékli žluté vesty, se stali symbolem boje chudých za svá práva. Přes excesy a radikalismus v Pařížských ulicích je zřejmé, že pro zachování lidských práv a životní úrovně je potřeba něco udělat. Prostě je třeba hájit a uhájit evropský sociální model, který se nejen osvědčil, ale který prosadil elementární spravedlnost ve společnosti. A to nejen v té francouzské, ale i v naší české a konec konců i celoevropské.

Pokud se podíváme na 25 požadavků „žlutých vest“, pak dokonale kopírují současné problémy České republiky. Je to tím, že i u nás převládá neo liberálně ekonomický pohled na společnost, ve které hraje prim úzká skupina bohatých, ovládající nejen hospodářství, ale i média a politiku. Zároveň se snaží privatizovat to málo erárního, co ještě zbylo.

Pod záminkou hledání vnějšího nepřítele se neřeší základní problém každé soudržné společnosti, a tím je rozevírání pomyslných nůžek mezi úzkou elitou a většinou obyvatel. Prostě sytý hladovému nevěří či tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne, jak se říká u nás. A současnost ukazuje, že u prostých Francouzů pohár trpělivosti přetekl.

Ve světě se dokonce mluví o „strukturovaném násilí“, jako o společenském systému, ve kterém žije většina v chudobě, a kde lidé stále chudnou. A společnosti vládne patrimoniální elita tvrdící, že má patent na rozum. Přitom má peníze a moc. Prostě novodobá vrchnost se vším všudy. Proto jsou demonstrace namířeny nejen proti aroganci politiků, ale i proti finančnímu kapitálu, rozličným lobbistům, nadnárodním korporacím, farmaceutickým firmám, médiím i proti mezinárodním organizacím, jako je Evropská unie či Severoatlantická aliance. Důvodem je nespokojenost s řízením státu a společnosti jako celku. Protože stát má přednostně sloužit svému lidu a nikoliv kapitálu a globalizované ekonomice.

Oprávněný tlak na zvyšování platů a důchodů, větší daňová progrese a zdanění nadnárodních korporací, podpora kvalitnějším a dostupnějším veřejným službám, boj s lichváři, daňovými úniky a monopoly médií je z pohledu zachování solidarity nejen logický, ale i potřebný. Lidé se také více zaměřují na otázky osobních svobod, ochranu zájmů občanů, životní prostředí, sociální zabezpečení, dostupnost bydlení, kvalitní zdravotnictví, fungující justici či na omezení mocenských struktur. To není střet liberalismu a ne liberalismu. To je střet tradiční levicové a pravicové politiky, zahalené do moderního hávu a vedené nikoliv tradičními politickými stranami či odbory, ale spontánním lidovým hnutím s občanskou neposlušností.

Důležité je, že si Česká republika stále zachovává evropský model sociálního státu. A to navzdory dlouholeté snaze české pravice, omezit přerozdělování a zprivatizovat veřejné služby. To, že není všem dnům konec, ukazuje období pravicových vlád, kdy prosazené škrty byly namířeny zejména proti seniorům, zdravotně postiženým či zaměstnancům. Koaliční vláda pod vedením ČSSD musela napravovat největší chyby a přešlapy pravicové politiky z té doby. A že se všechny problémy nedaří vyřešit je také realita současné české politické scény. Prostě koaliční vládnutí má své nevýhody, především z důvodu programových kompromisů.

Ještě dnes, kdy sociální demokraté pokračují v posilování spravedlivějšího dělení národního bohatství vedoucího ke zvyšování životní úrovně většiny občanů země, zaznívá ostrá kritika pravicových politiků. Ti se totiž nemohou smířit se solidaritou a soudržností ve společnosti, kterou politika ČSSD představuje. A ke škodě v prosazování této politiky je, že tato levicová politická strana má stále nízkou podporu veřejnosti. Jakoby si občané neuvědomovali, že pozitivní návrhy vedoucí k jejich vyšším životním standardům navrhuje a prosazuje právě sociální demokracie. I když dnes tahá za kratší konec pomyslného vládního provazu.

Realizace ImperialMedia s.r.o. 2014